Ráda nosím flanelové košile. Shodí příliš formální sukni a košili, jsou hezčí než neforemné svetry a hodí se prakticky ke všemu. Když jdu ale do obchodu, už rovnou mířím do pánské části prodejny, protože verze pro ženy jsou obvykle teninké a buďto s nějakým přihlouplým nápisem nebo alespoň s blýskavými knoflíky. Také při té příležitosti závistivě okukuji jednoduchá pánská trika, protože jejich dámské protějšky by se bez nápisů „sunshine“ a „girl squad“ asi rozpadly nebo nevím. Rozdělení obchodu na ženy a muže na jednu stranu pomáhá v orientaci ve chvíli, kdy hledám třeba kalhoty, podprsenku nebo sukni, na druhou stranu dělení mikin nebo triček striktně na sortiment pro dámy a pro pány se zdá trochu přehnané.
Mužská a ženská těla jsou rozdílná, to nikdo nepopírá. Problémem je, že prodejci si očividně myslí, že žena touží své tělo vystavovat vždy a za všech okolností. Jediná trička s malým, kulatým výstřihem jsou tak buďto useknutá pod prsy, nebo jsou to neforemné hábity. To samé s krátkými kalhotami. Sehnat v dnešní době pro ženskou postavu šortky do půli stehen, které by neměly průstřihy na divných místech nebo nebyly alespoň „umělecky“ rozervané na stehnech je takřka nemožné.
Není proto divu, že se některé dámy uchylují do pánského teritoria. To je ale zároveň dost ponižující, zejména ve chvíli, kdy si oděv pod dozorem personálu nesou do kabinky. A jakožto někdo, kdo měří jen málo přes metr šedesát vám mohu říci, že plížit se dětským oddělením taky není nic moc.
Co se s tím dá dělat? Asi nejlepším řešením by bylo rozšířit nabídku oblečení s nálepkou unisex, tedy vhodného pro muže i pro jejich dámské protějšky. Spousta slečen stejně svým pánům mikiny a svetry krade, tak teď budete mít, muži naši, šanci jim to oplatit. A prodejce také prosím, aby vzali na vědomí existenci dospělých lidí pod metr šedesát pět, díky.